Přeskoč na obsah

Expo Osaka 1970 | on-line

2. 9. – 31. 12. 2021 Místo konání on-line Výstava Kurátor Ondřej Hojda

V roce 1970 se v japonské Ósace konala světová výstava, Expo – událost, která se dnes hned v několika ohledech jeví jako důležitá křižovatka. Československo zde představilo pavilon, navržený trojicí brněnských architektů Rudiš-Palla-Jenček, koncipovaný v době Pražského jara v roce 1968. Kvalitní architektura byla naplněna neméně pozoruhodným výtvarným programem. Umělci jako Karel Malich, Stanislav Kolíbal, nebo Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou se sice ještě podíleli na přípravách výstavy, otevření výstavy na jaře 1970 se už ale zúčastnit nemohli. Začínající normalizace zbrzdila jejich profesní dráhu a ósackému pavilonu se na domácí půdě nedostalo zdaleka takové pozornosti jako předchozím úspěšným prezentacím v Bruselu (1958) a Montrealu (1967).

Výstavu v on-line prostředí naleznete [zde].

 

Československý pavilon v Japonsku samozřejmě nebyl jen důležitý artefakt. Výstava se zaměřuje právě na jedinečný okamžik konfrontace české, japonské a světové situace. Expo se v roce 1970 poprvé v dlouhé historii světových výstav konalo mimo Evropu a Severní Ameriku. Hostitelská země, Japonsko, stavělo na odiv výsledky svého „ekonomického zázraku.“ Komerční pavilony zastiňovaly ty národní a celé prostředí evokovalo vědeckofantastický film, jehož se návštěvníci stávali součástí. Svou architekturou k tomu přispěli i japonští architekti jako byl Kenzō Tange a tzv. Metabolisté, kteří v dočasném prostředí výstavy dostali unikátní příležitost uskutečnit své experimenty na hraně utopie a fantazie. Na výstavě je doplnilo množství technických novinek a audiovizuálních instalací uvnitř jednotlivých pavilonů. Dobová kritika pak pod dojmem ósacké výstavy kladla některé otázky, které nabyly na významu v dalších letech: Nahradí architekturu mobilní struktury, individuální buňky, nebo dokonce nějaká podoba virtuální reality? Bude v přetechnizované budoucnosti místo pro lidskou svobodu, a život vůbec?

Evropští a američtí moderní architekti byli ale zároveň už po nějakou dobu předtím fascinováni japonskou stavební tradicí, která zdánlivě vyzařovala opačné principy: klidné, jednoduché, čisté linie a materiály, lehkost a otevřenost, blízkost k přírodě. V obrazu Japonska se tak mísila rozdílná čtení. Jak víme z dobových médií, pro zahraniční účastníky i návštěvníky už setkání a cesta na výstavu představovaly často šokující střetnutí s realitou překotně se vyvíjejícího Japonska, která se jevila být plná paradoxů. Na jedné straně projekty hypotetické budoucnosti, na druhé straně všudypřítomná silná kulturní tradice. Fascinaci a optimismus střídalo smyslové přehlcení a někdy i skepse. Ósacké Expo bylo proto také určitou tečkou za optimismem 60. let, pomyslným vypouklým zrcadlem, v němž vystoupily problémy globalizující se světové kultury.

Historik a teoretik architektury Ondřej Hojda zkoumá ósackou výstavu v rámci svého projektu v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. V této liberecké „výstavě o výstavě“ s odstupem padesáti let připomene vizuální a zprostředkovaně i prostorový svět ósackého Expa.

Tyto stránky používají soubory cookies uchovávající informace ve vašem počítači. Tyto soubory zajišťují správné fungování webu. Tím, že tyto stránky dále používáte dáváte svůj souhlas s použitím cookies.