Přeskoč na obsah

Stálé expozice

Stálá expozice - komentovaná prohlídka - dopolední

21. 2. 2019 od 10:30

Stálá expozice - komentovaná prohlídka - odpolední

21. 2. 2019 od 17:00

JARNÍ PRÁZDNINY V LÁZNÍCH

4. 3. od 8:00 – 8. 3. 2019 do 16:00

Para. Keramika. Grafika se Zbyňkem Janáčkem - dopolední prohlídka

7. 3. od 10:30 – 7. 3. 2019 do 11:30

Doprovodný program

Jiří Novák: Sekyry, 1969, svařovaný hliníkový plech, polychromie (metalický lak), ocel, v. 240 cm, inv. č. P 319

 

Komentované prohlídky se uskuteční ve čtvrtek 14. 2. 2019 v 10.30 a 17.00 hodin.

Jiří Novák (6. 11. 1922 Přelouč – 19. 2. 2010 Turnov) patří k významným, doposud ne dostatečně doceněným představitelům kinetického umění u nás. „Král mobilů“, jak bývá Jiří Novák někdy zván, vytvořil plastiku Sekyry před padesáti lety v období postupného zmrazování všech demokratických pochodů v naší zemi, které nastartovaly v šedesátých letech a vyvrcholily tzv. Pražským jarem. Zastánci politiky Pražského jara byli z veřejného života postupem roku dvou důsledně odsunuti, nesměli vykonávat žádnou důležitou funkci a na jejich místo byli dosazováni stoupenci normalizačního procesu. Odpůrci normalizace, pokud neemigrovali, povětšinou přešli do pasivní rezistence a vnitřní emigrace. 

Jiří Novák studoval v letech 1942–1945 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, po válce v letech 1945–1949 pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění. Po absolutoriu se krátce věnoval realistickému sochařství a v tomto období počíná jeho celoživotní zájem o restaurování. Od roku 1956 se začal věnovat stylizovaným kovovým sochám, o rok později také pohyblivým (motiv křídel). Ve stejném roce také spoluzaložil skupinu M57 a účastnil se všech výstav skupiny až do jejího rozpuštění v roce 1970. Jeho tvorbu výrazně ovlivnila účast na výstavě Expo 58 v Bruselu: Jednak tam získal, spolu s Vladimírem Janouškem, ocenění za plastiku Hudba a jednak se tam seznámil s nejnovější tvorbou soudobých umělců, například s mobily amerického sochaře Alexandra Caldera. Kinetické sochy a estetika pohybu se nadlouho staly jeho hlavním tvůrčím programem. V první polovině šedesátých let patřil k sochařům, kteří byli vybíráni na celostátní prohlídky sochařství, za všechny můžeme uvést jeho účast na výstavě Socha 1964, Liberec. V druhé polovině šedesátých let se československým umělcům otevřela velká řada možností vystavovat v zahraničí. Jiří Novák vystavil na Expo 1967 v Montrealu monumentální kinetickou plastiku, ve stejném roce vystavoval v Turíně a o rok později na výstavě Československé sochařství od Myslbeka po současnost v Museé Rodin v Paříži. Rok 1969, v němž vznikla i představená kinetická plastika, byl pro sochaře obdobím velkého tvůrčího vzepjetí: Vystavoval na liberecké výstavě Socha a město (plastika Motýlí křídla pohybující se pomocí větru je dodnes ozdobou v parku na Masarykově ulici), dále na X. Bienále v brazilském São Paolo a vytvořil horizontální mobilní plastiku střešní zahrady na budově Federálního shromáždění v Praze (model této plastiky je rovněž novou akvizicí liberecké galerie). Všechna tato díla jsou založena na hravém principu a zkoumání pohybu vycházejícího z fyzikálních zákonů či pohybu vznikajícího díky elektrickým impulzům. Kvalitní precizní technické provedení Sekyr a jemná barevnost polychromie se zde snoubí s originalitou a dovoluje divákovi nahlédnout do povznášejícího světa přírodních zákonů. 

Jiří Novák byl v letech 1969–1970, poté co se Fond rozdělil na českou a slovenskou část, kvůli  svým velkým zkušenostem na poli veřejných monumentálních zakázek jedním z předsedů Českého fondu výtvarných umění. Umělci se snažili fond zachovat, jenomže v roce 1970 se situace vyhrotila. Původní Svaz československých výtvarných umělců byl zcela zrušen a do nového Svazu mohli nastoupit pouze umělci, kteří deklarovali svou loajalitu se stávajícím režimem. Jinými slovy, museli to být komunisté, kteří prošli prověrkami. Jiří Novák v něm odmítl svou účast stejně, jako později odmítl další nabídku podmíněnou podepsáním Anticharty. Díky svým předchozím realizacím však byl nadále zván architekty ke spolupráci, a tak se dostal k několika poměrně významným zakázkám. Po tragickém skonu Valeriana Karouška dokončil několik jeho realizací ve veřejném prostoru. Pro dotvoření si správné představy o tomto umělci zbývá dodat, že vytvořil kongeniální materiálovou kopii sochy Sen sv. Luitgardy od M. B. Brauna umístěnou na Karlově mostě. Vzhledem k městu Liberec je důležité, že právě tento umělec těsně před svou smrtí začal pracovat na rekonstrukci Neptunovy kašny na náměstí E. Beneše v Liberci. 

 

Zuzana Štěpanovičová

 

Tyto stránky používají soubory cookies uchovávající informace ve vašem počítači. Tyto soubory zajišťují správné fungování webu. Tím, že tyto stránky dále používáte dáváte svůj souhlas s použitím cookies.