Jan Stolín se souběžně s trojrozměrnými objekty a světelnými instalacemi, zastoupenými v poslední době na jeho samostatných výstavách v Galerii Středočeského kraje (2021), ve Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové (2022) a v Městské galerii v Plzni (2022), zabývá pastelovými kresbami. Po delší odmlce se vrátil k technice, jíž se věnoval během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Soustavně ji rozvinul v několika posledních letech v obsáhlém souboru, představujícím svébytnou součást jeho nynější práce.
Obdobně jako v prostorových realizacích mu východisko poskytly základní geometrické obrazce. Ocitaly se uprostřed plochy, pronikaly do ní ze stran, nakláněly se a vylamovaly, staly se nositeli dramatického dění. Do jejich zdánlivě neměnné, ustálené podoby vstupoval pohyb. Stolín je zbavil gravitace, vymaňoval z neprodyšného uzavření, otevíral jejich vnitřní prostor i rozvolňoval jejich pevné hrany, osvobozoval je z navyklého předurčení. Nadal je osobitou senzibilitou, ukázal, že pod jejich povrchem tkví emotivní vrstvy, že jimi probíhá vnitřní život. Temné obdélníky, kruhy a pětiúhelníky se mu staly zdrojem úvah nad jsoucím a pomíjivým. Znázornil je v přechodném stavu, kdy svou podobu nabývají a ztrácejí, kdy se utvářejí. Jsou i nejsou samy sebou. Důrazně se odrážejí od prázdné plochy, vůči níž se vymezují, která je plnohodnotnou, aktivní součástí kresby, nikoli jen trpným pozadím. Stávají se geometrizovanými těly, z nichž každé má vlastní pneuma. Jejich domnělou věčnou stálost prostupuje prchavé psychické hnutí.
V křehkém, často jen nepatrném rozmlžení ostrého obrysu se úzce stýká spacialita a temporalita, oddělené, protichůdné stavy, jejichž křížení zviditelňuje autorovu meditaci o smyslu světa, ocitající se na pomezí tesknoty a melancholie. Spojení tvaru a jeho okolí, uskutečněné uvolněnou hranou, mizející v okolním prostoru jako dým, jenž příležitostně čas od času vychází z nitra Stolínových objektů, přibližuje napětí, vyvolané úsilím vyvázat se z předem dané karteziánské soustavy zobecněných souřadnic.
Pastely jsou zdrojem ojedinělé individualizace, lomu, vyvolávajícího fyzické stavy štěpení a vzbuzujícího širokou škálu zvukových dojmů od jemného praskotu po skřípavý rachot. Proniká jimi neslyšitelná hudba sfér, dostávající někdy podobu jasu, rozšiřujícího se uvnitř jednolitého, monochromního černého pole jako horizontální štěrbina, či naopak je půlí svůdný obzor. Ačkoli Stolín pastely neoznačuje, každý z nich by mohl mít svůj vlastní název, své jméno. Lze k nim přistupovat jako k živoucím bytostem, znázorněným v určitém období jejich růstu. Představují polohy rodícího se i zanikajícího světa. Záleží na úhlu pohledu, jaký k nim zaujmeme.
.jpg)
.jpg)
