Zdenka Marie Nováková (nar. 20. 11. 1939, Jičín) je významnou českou architektkou, která dosáhla řady vyznamenání za svoji práci doma i v zahraničí. V oboru dosáhla nejvyšší vědecké hodnosti kandidát technických věd. Od 60. let se zároveň věnuje pedagogické činnosti. Souběžně se celý život věnuje malbě, jejíž charakter je přesným protipólem jejímu technickému zaměření v hlavní pracovní oblasti. Její malba je lyrická, inspirovaná přírodou a hudbou. Může se směle přirovnat k nejvýznamnějšímu představiteli tohoto druhu malby v Čechách Oldřichu Smutnému (1925–2013).

Její rukopis je poučen poválečnou lyrickou abstrakcí, tachismem a dekalkem, který do výtvarného umění přinesl surrealismus. Autorka se prostřednictvím své malby chce podělit o zážitky, vzpomínky a dojmy z přírody. Vzpomíná na dobu, kdy se sama aktivně věnovala hudbě a tanci. Z jejích obrazů vyzařuje vnitřní klid, který v dnešní rozhárané době tolik potřebujeme. Výstavou připomínáme malířku, která je celoživotně spjatá s regionem, ale zároveň její práce dosahuje celorepublikového renomé. Svými obrazy je zastoupena v českých veřejných sbírkách a také ve významných sbírkách zahraničních.

Vernisáž je volně přístupná veřejnosti.

https://www.ogl.cz/navstivte-nas

Společnou stránkou bratrů Petra (architekt) a Jana (sochař) Stolínů je rozvinutá schopnost uvažovat prostorově. Výstavní projekt usiluje o zúročení dlouholeté zkušenosti jejich práce s prostorem, zahrnuje mnoho vědomých i nahodilých získaných kvalit. Jde o vizi totálně ovládaného prostředí, prostředí, které je zároveň budováno jako otevřené a nabízí se pro vnímání nových prostorových souvislostí. Součástí projektu bude aktivní reinterpretace prostoru pomocí architektonických zásahů, vložených příček, světla, zvuku a pohybu návštěvníků v galerii. Cílem je přinést neobvyklou zkušenost obvyklého zažívaného prostoru.

Výstava bude ohledáváním hranic architektury (konkrétního prostoru výstavního sálu OGL), aniž by roli hrála snaha být radikální pro radikálnost samu. Architektura galerie je vnímána jako stabilní pozadí lidského života a jako taková má vytvářet oporu v zažívané nestálosti. Prostorové zásahy jsou důsledek stereotypu, prověřené tradice, či bezradnosti převést umělecké ideály do běžného života.

Určit hranice mezi architekturou a novou instalací z tohoto hlediska není snadné, protože někdy samotná architektura může tvořit právě takový bod v struktuře místa anebo naopak může s místem splynout. Hranice těchto poloh je základem pro plánované intervence v prostoru OGL.

Lze konstatovat mnohokrát řečené, že architektura tvoří rámec života, ať už na soukromé úrovni prostoru jedince či veřejné úrovni sdíleného prostoru galerie. Tento rámec je vždy vícevrstevnatou spletí vztahů. Tvoří výjimečné místo, v němž se současně zdůrazňuje jak fyzický uzel místa, tak určitý soubor idejí. Mezi těmito protiklady bude projekt stavět nové spojitosti, a tak vyvolávat nové neočekávané a ambivalentní obsahové asociace.

Vernisáž je volně přístupná veřejnosti.