Přeskoč na obsah

Zdenka Hušková Prales jako architektura v pohybu

16. 6. – 18. 9. 2011 Místo konání Liebiegův palác Kurátor Markéta Kroupová

Letní sezona je v galerii věnována autorům, kteří žijí a tvoří v libereckém regionu a nebo odsud pocházejí. Letos se zde představí práce mladé grafičky Zdenky Huškové (nar. 1977 v Jablonci nad Nisou).

Autorka studovala v ateliéru grafiky prof. Jiřího Lindovského na Akademii výtvarných umění v Praze. Z nepřeberných technický možností, které grafika nabízí, si vybrala linoryt, kterému se soustavně věnuje. Dlouhodobě ji zajímá téma lesa či pralesa jako architektury v pohybu. Atmosféra tropického pralesa je vyjádřena hustou spletí linií a ploch pojednané v tlumené barevnosti. Abstrahující výjevy jsou často pouze černobílé a připomínají kaligrafické obrazy.

  

„Veliká stěna vegetace, bujná a propletená zmeť kmenů, haluzí, listí, větví a lián, nehybná v měsíčním světle, byla jako bouřlivý vpád bezhlesého života, jako valící se vlna rostlinstva, vzedmutá a se zpěněným hřebenem, hotová zhroutit se přes zátoku a všechny nás smést – ty nicotné lidské figurky i s jejich nicotnou existencí. Ani se však nepohnula.“

Joseph Conrad, Srdce temnoty

 

Tvorbu Zdenky Huškové charakterizuje především introvertní, přemýšlivé nazírání světa. Vychází přitom z pečlivého pozorování jevů kolem sebe, které pak znázorňuje v rámci nevšedního smyslového prožívání všedních věcí – neživých předmětů a živých organismů – ze svého okolí. S neokázalou intensitou zaznamenává a zpracovává tyto vjemy v řadě „vizuálních diářů“, obsahujících nejrůznější motivy v podobě detailních kreseb. Následný „mikrosvět“ autorčiných komorních reflexí svědčí o stálé touze hodnotit a zpředmětňovat „tichý život“ nenápadných, v lecčem však podnětných prvků našeho zdánlivě obyčejného prostředí. Vzájemné prolínání tušeného vnitřního života těchto předmětů a obrysů vnějšího vzhledu pramení z toho, co autorka sama nazývá „ohledáváním prostoru“. Ohledávání prostoru je zároveň východiskem zásadního tématu celé autorčiny tvorby – příroda jako architektura v pohybu. Vedle uvedených osobních předpokladů ji vedly k tomuto námětu konkrétní zážitky z panenské přírody Nového Zélandu se svými rostlinnými a živočišnými druhy podstatně odlišnými od zažitých evropských zkušeností. Vnímání mnohostranné „jinakosti“ exotické přírody zřejmě utkvělo v autorčině povědomí, podnítilo v poloze grafické tvorby její dlouhodobý zájem o zkoušení formálních a symbolických možností obecného pojetí prostorovosti.

Příznačným rysem tvorby Zdenky Huškové je moment vnitřní proměny. Její neutuchající úžas z věcí a jejich nečekaných souvislostí se promítá do potřeby je vnímat nově a jinak, stavět je do dosud nevyzkoušených konfigurací a vnášet do nich překvapivé – leč na první pohled ne vždy zřetelné – významy. Autorčiny tvarové „přerody“ spolu vytváří něco jako lehce surreální krajinu nezřídka naznačující smyslný – občas snad i přímo erotický – kontext, kde není cizí ani vytříbený smysl pro ironii.

Zdenka Hušková se soustavně věnuje tématu rostlinných tvarů jako mnohoznačnému symbolu již od svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze. Tehdy brzy opustila doslovné architektonické předlohy (především v podobě klenby), aby se soustředila na komplexnější jevy překrývajících se plánů, vytvářejících poodhalené průhledy do tušených horizontů někde „za“. Jako protipól k práci s „prostorem hustoty“ jak ji zažila v novozélandském pralese, kde experimentovala s vrstvením (zejména linorytem), se autorka též zabývala opačným postupem uvolněného, místy až oproštěného obrazového pole, kde se tvary „vytrácejí“ do prostoru prázdna. Použitím karborundové techniky vznikla tekutější, spontánnější protiváha k často svazující pracnosti linorytu, v níž se světlo – oproti „bílým průhledům“ u linorytů – jeví jako součást organického chápání prostoru ve smyslu zářivé barevnosti. Se zvědavostí a důkladností jí vlastními si Hušková otevřela cesty k řadě technických a obsahových úvah. Lze tvrdit, že z takto vzniklé škály možných vyústění autorka čerpá dodnes.

Nové dílo Zdenky Huškové, jehož průřez je vystavený v Oblastní galerii v Liberci, představuje stálé rozvíjení zmíněných tvůrčích vlastností a postupů. Podstatou všeho zůstává evokativní a mnohoznačné tvarosloví rostlinných tvarů. Vedle „kresebných kontemplací“ se autorka věnuje fotografování nejen detailů rostlin samotných, ale i fotografování následných grafických děl. Tyto černobílé fotografie nejsou jen způsobem vizuální dokumentace; naopak vytváří další rozměr zkoumání a chápání spatřených vjemů, dokonce pomáhají k propojení přírodních organismů a jejich grafických reflexí v jednom koncepčním celku. Slouží zároveň jako „zásobárna“ motivických podnětů k následnému zpracování. Podobným integrujícím prvkem je originální použití rostlin jako uměleckého nástroje k nanášení barvy na papír. Výrazným posunem v autorčině pojednání prostorovosti je zásah nožem do dvourozměrné plochy grafiky. Pečlivým rozřezáním papíru vznikají vinoucí se „výhonky“, které vyrůstají z iluzivního prostoru obrazové kompozice směrem ven, do reálného prostoru diváka. Tento symbolický dialog mezi pomyslnými a fyzickými plány je v současné době těžištěm autorčina zájmu.

Zdenka Hušková právem označuje svou tvorbu jako „dobrodružství“. Vnímá svět, zejména říši přírody, jako cestu labyrintem lemovaným jevy schopnými překvapivých významů. A zde právě nacházíme výjimečnost jejího tvůrčího projevu.

 

Richard Drury

Tyto stránky používají soubory cookies uchovávající informace ve vašem počítači. Tyto soubory zajišťují správné fungování webu. Tím, že tyto stránky dále používáte dáváte svůj souhlas s použitím cookies.