Přeskoč na obsah

Valerian Karoušek (1929–1970) Abstrakce–konkrétno–citovost

14. 5. – 30. 8. 2015 Místo konání Bazénová hala Kurátor Markéta Kroupová

Asamblážové plastiky Valeriána Karouška (1929–1970) konfrontující přírodniny s technickým civilizačním světem strojů patřily v 60. letech k dílům, které nejintenzivněji narušovaly podobu klasického sochařství – přibližovaly ho běžné realitě. Svět a doba po 2. světové válce, ve které se Karoušek pohyboval, byl stejně jako sochařova osobnost plný kontrastů a polarit: příroda – především hory a skály a civilizace; dynamika, exprese oproti lyričnosti s romantikou. Tyto kontrasty charakterizují výraznou tvorbu, která se prudce vyvíjela v průběhu několika málo let a byla přerušena sochařovou tragickou smrtí při horolezecké výpravě v Peru.

Už počátky Karouškovy tvorby byly velmi nadějné. Jako sedmnáctiletý byl bez ukončeného maturitního vzdělání přijat na Akademii výtvarných umění na základě předložené abstraktní plastiky.

Za studií byl, jako jeden z nejvýraznějších žáků Jana Laudy přizván k účasti na výzdobě československého pavilónu na Světové výstavě v Bruselu Expo 58. Pro vstupní halu pavilónu vytvořil monumentální plastiku oceněnou odbornou porotou Grand prix Světové výstavy.  Než si nalezl vlastní osobitý projev, tak čerpal z lekce sociální keramické plastiky meziválečného období. Na počátku mu byl blízký zejména Otto Gutfreund  a  nebo jeho profesor Jan Lauda. Témata z městského života, která  tehdy s oblibou zpracovával ve formě hliněných plastik, korespondovala s poetikou všedního dne kolegů ve výtvarné skupině M 57.

Pro Karouškovo pojetí tvorby je klíčová druhá – spojitá stránka jeho osobnosti – vztah k přírodě, horám, horolezectví. I v této oblasti zažil řadu úspěchů – významných prvovýstupů, zahraničních výprav, byl členem československé horolezecké reprezentace a trenérem další horolezecké generace. Účastnil se závodu Jizerská 50, která později nesla přídomek Memoriál Expedice Peru 70 a je tomu tak dodnes. Skály určovaly jeho vztah k prostoru, materiálu, ale i postupně začaly přímo infiltrovat tvorbu. Přírodniny, především oblé říční valouny, ale i kusy dřeva, začal kolem poloviny 60. let Karoušek zapojovat přímo do plastik. Dynamičnost a expresivitu dodával dílům kontrast přírodního materiálu s technickým, civilizačním prvkem – součástkou, částí stroje.

Zemětřesení, které pohřbilo 31. 5. 1970 všech čtrnáct členů horolezecké výpravy na nejvyšší vrchol peruánských Kordillér Huascarán tragicky ukončilo i tvorbu Valeriána Karouška. Jeho vrcholné dílo, které vzniklo v rozmezí pouhých 7–8 let, patří k nejvýraznějším projevům českého sochařství 60. let.

Dílo Valeriána Karouška je přes svou zajímavost, aktuálnost a významnou pozici v kontextu české sochařské tvorby doposud málo zpracované, mladší generaci a širšímu publiku je poměrně málo známé. (Poslední samostatná Karouškova výstava proběhla v roce 1992). Jeho zpracování a zasazení do kontextu přispěje k dokreslení celkového obrazu českého umění druhé poloviny 20. století a přinese obraz výrazného umělce a člověka rozkročeného mezi uměleckým a horolezeckým světem.

 

Jméno Valeriána Karouška se pojí přímo s Libercem a Oblastní galerií. Účastnil výstavy M57 v OGL v roce 1960, výstavy Socha 1964 (vystavil zde 3 metry vysoké Bývalé stromy z pražců a strojových lopat; nezachovalo se), tak i slavné akce Socha a město v roce 1969 (Totem civilizace, přepracovaná starší socha, jejímž základem byla karoserie vozu Volkswagen). Oblastní galerie v Liberci také uspořádala jeho posmrtnou výstavu na jaře roku 1971. Je nasnadě si připomenout i 45. výročí jeho tragického úmrtí.

 Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Záštitu nad výstavou převzala paní Marita Landaveri Porturas, velvyslankyně Peru.

Tyto stránky používají soubory cookies uchovávající informace ve vašem počítači. Tyto soubory zajišťují správné fungování webu. Tím, že tyto stránky dále používáte dáváte svůj souhlas s použitím cookies.