Oblastní galerie v Liberci poprvé ve své historii představuje dílo Jakuba Schikanedra (1855-1924), jenž patří ke špičkám českých malířů přelomu 19. a 20. století. Výstava je nazvaná Nové objevy malíře tajemných nálad, protože vedle známých obrazů představuje i díla, která byla objevena po velké retrospektivní výstavě J. Schikanedra ve Valdštejnské jízdárně Praze v roce 1998.
Jakub Schikaneder začal studovat na Akademii výtvarného umění v Praze, navštěvoval ateliér Josefa Matyáše Trenkwalda, Antonína Lhoty a Jana Sweertse. Po ukončení studia v Praze pokračoval ve studiu na mnichovské Akademii u sentimentálně psychologizujícího Gabriela Maxe, který měl na jeho malířský vývoj hluboký a dlouholetý vliv. V roku 1880 se společně s Emanuelem Liškou zúčastnil soutěže na výzdobu Národního divadla. Jejich práce však po požáru budovy ND byly nahrazeny dílem Václava Brožíka. Mnoho let se věnoval pedagogické činnosti, od roku 1885 byl asistentem a v letech 1890-1922 profesorem na nově založené pražské Uměleckoprůmyslové škole.
První malby J.Schikanedra jsou důkazem silného sociálního cítění autora, jenž v nesčetných variantách zobrazuje chudé lidi a jejich tragické osudy. Po stránce formální jsou to žánrové obrazy se sociálním podtextem, které v 90. letech přecházejí do vyhraněného realismu. V tomto období se pomalu začínají na jeho plátnech objevovat zákoutí staré Prahy, někdy známá (Vzpomínka na soumrak na Karlově mostě, kolem 1905-15), jindy méně známá a opuštěná místa na periferii, nahlížená v tlumených barvách soumraku, v podzimní či zimní náladě. Obrazy osvětlené mihotavým světlem pouličních plynových luceren, kterým často dával hudební názvy (Pražské nokturno, 1905) a nostalgické interiéry s lampou nebo s průhledem do zahrady se stávají typickými pro tohoto malíře. Atmosféru obrazů zdůrazňují postavy lidí. I když třeba malé, jsou všudypřítomné, jako připomínka milých setkání se známým i méně známým člověkem. Postavy také určují měřítko obrazu a vypovídají o zaujetí a snaze malíře vcítit se do jejich osudů.
V závěru života na Schikanedra zapůsobil vliv anglických krajinářů 19. století, neoimpresionismus a luminismus. Jasně definované tvary městské krajiny vystřídaly náměty moře a mořských břehů, resp. nábřeží řek. Světlo severských přímořských zemí naplnilo plátna obrazů, jako jsou např. Pobřeží, 1918-20, nebo Helgoland, kolem 1923. V technice malby často pracoval s tzv. suchou malbou, kde na obraze po setření barevné hmoty zůstávají jenom stopy pigmentů. Figurativní náměty přecházejí místy až do abstraktně lyrické kompozice, ve které předjímá vývoj umění druhé poloviny 20. století.
Jakub Schikaneder byl dlouho odbornou veřejností přijímán s určitými rozpaky, protože na soudobý modernistický vývoj malířství nereagoval velkými gesty. Přesto lze v jeho díle nalézt vzdálenou ozvěnu na dialog se symbolismem (Dalibor, 1892-96), fauvismem i expresionismem. Nicméně se zdá, že ve druhé polovině života bylo pro něj nejdůležitější zobrazit důvěrně známá místa a předměty s poetickou náladou, která umožňuje zasnít se a s pomocí souzvuku barev a tlumeného středoevropského světla vystoupit z proudu času do harmonie bezčasovosti.
