Historie Lázní Františka Josefa
Budova městských lázní se nachází na křižovatce libereckých ulic Masarykovy a Vítězné. Spolu s protilehlými budovami Severočeského muzea a bývalé Obchodní a živnostenské komory představují zajímavou ukázku architektury přelomu 19. a 20. století, kdy se na stavbách současně uplatňovaly prvky nastupující secese a dosud převažujícího historismu. Stavitelem lázní – dnes bychom řekli investorem – byla liberecká finanční společnost Reichenberger Sparkasse (Liberecká spořitelna). Budova vznikla během krátké doby v letech 1900–1902 podle projektu vídeňského architekta Petra Paula Branga (1852–1952), jehož realizace můžeme nalézt prakticky po celém tehdejším Rakousku-Uhersku. Je zajímavé, že Brang se během své praxe s lázeňskými budovami setkal minimálně třikrát: po liberecké realizaci navrhl ještě městské lázně pro Ústí nad Labem (1905–1908) a později Dianiny lázně s kavárnou a hotelem ve Vídni (1913–1917).
Liberecké lázně byly slavnostně otevřeny 17. března 1902. Nápis na jednom ze štítů pyšně připomíná, že lázně byly zřízeny k výročí padesátileté vlády císaře Františka Josefa I. ; také proto nesly název Kaiser Franz Josef Bad (Lázně císaře Františka Josefa).
Brang navrhl budovu do poměrně složitého terénu – rozdíl mezi Masarykovou ulicí, kde se nacházel hlavní vchod do lázní, a opačnou stranou budovy činí více než šest metrů. Této výšky architekt chytře využil pro zřízení uhelných sklepů a umístění dalších lázeňských provozů, do údolíčka dále umístil kotelnu. Hlavní křídlo s bazénovou halou situoval podél Vítězné ulice. V křídle podél Masarykovy ulice se mimo jiné nacházela kavárna, v patře masáže, pára a další lázeňské provozy. Třetí méně výrazné křídlo určené k bydlení je nasazeno kolmo k Masarykově ulici. Stranou nemohla zůstat ani architektonická a sochařská výzdoba. Bohatství architektonických článků z pískovce dodnes udivuje. Sochařská výzdoba pocházející od libereckých sochařů Ferdinanda Kraskeho a Emanuela Gerharta se soustředila na sochu Poseidona a jeho manželky Amfitrité umístěných po stranách hlavního vstupu a pás reliéfu zachycující vodní hry.
Interiéry dodnes udivují bohatostí a velkorysostí: vysoká dvoupodlažní bazénová hala, mramorová schodiště, štuková výzdoba, nástěnné dekorativní malby, bohatě zdobená zábradlí a jiné uměleckořemeslné práce svědčí o štědrosti stavitele.
Lázeňský provoz byl skutečně velkorysý: kromě hlavního bazénu 10 x 20 metrů s honosným ochozem v patře a se šatnami lázně dále obsahovaly vanovou část I. a II. třídy, vany a sprchy III. třídy, odpočívárny, bazének se studenou vodou, masáže, pedikuru a římsko-irské lázně, což jsou čistě vzdušné lázně, v nichž návštěvník prochází několika místnostmi s různě ohřátým vzduchem a tím dochází k pocení.
Lázně svému účelu sloužily až do roku 1990, kdy byly navráceny v restituci České spořitelně. Lázně poté několikrát změnily majitele, byly použity jako zástava bankovního úvěru. Bohužel poslední majitel lázní zkrachoval a zkrachovala také banka, která úvěr poskytla a lázně měla v zástavě. Z konkurzní podstaty lázně koupilo město Liberec v roce 2005. Od té doby budova lázní prochází postupnou rekonstrukcí (střešní plášť, skleněné prosklení střechy, část oken, fasáda, restaurování sochařské výzdoby ad.).
V současné době je realizován projekt konverze budovy lázní na výstavní a kulturní centrum, které by měla využívat Oblastní galerie v Liberci.